Nemyslím na věci věčné,
sluníčko když sedmitečné,
bez projevu chvály díku,
z Everestu prostředníku,
krovky rudé zvedá
a letí…
Před večeří, než se setmí,
z okna vrhám pohled letmý.
Zase voní kyprá hlína,
zpoza brány cintorína.
To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.
Mládí - pomine.
Krása - pomine.
Láska - pomine.
Co potom zůstane
jemine, jemine nám.
Vstanou noví bojovníci,
věrozvěsti, podvodníci
všechno už tu jednou bylo
něco zbylo, jiný shnilo.
To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.
Pýcha - pomine.
Závist - pomine.
Nenávist - pomine.
Co potom zůstane
jemine, jemine nám.
Pravil jeden pán mi moudrý,
ať zůstane co je dobrý,
přijde chvíle zpátky hledět,
ať se není za co stydět.
To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.
Mládí - pomine.
Krása - pomine.
Láska - pomine.
Co potom zůstane
jemine, jemine…
Pýcha - pomine.
Závist - pomine.
Nenávist - pomine.
Zůstanou vzpomínky,
v mozaice kamínky
nám, nám, nám, nám, nám.